Reklama
 
Blog | Petr Lípa

Péče v Bohnicích je špatná už dlouho a žaloby nezabrání, aby se o tom mluvilo

Byl jsem před lety hospitalizován v psychiatrické nemocnici Bohnice na oddělení závislostí. Moje osobní zkušenost z oddělení MUDr. Nešpora je zhruba podobná jako nedávno uveřejněná reportáž, proti které vedení nemocnice podalo žalobu. Pevně věřím, že toto není pokus managementu schovat pravdu a krýt mnohdy otřesné chování zdravotních bratrů a sester a dalšího personálu. Na oddělení jsem byl ani ne týden než jsem podepsal – s ohledem na ty hrůzy, které jsem viděl – revers. Vedl jsem si poměrně podrobné zápisky v deníku a zde je výtah. Měl jsem kombinovanou diagnózu – závislost a emocionální hraniční porucha.

Den 1.

Na příjmu jsem řekl, že nemohu přestat kouřit marihuanu. Jsem se dostal po doporučení své psyachatričky, které jsem v nadsázce řekl, že se asi zblázním a potřebuji se nechat zavřít. Ať si to jdu zkusit. Trochu jsem to došperkoval a již mě vedli do pavilonu závislostí. Prý to vede Nešpor. Vzali mi všechny věci a vše prohledali, nechali mi knížku na čtení. Aspoň. Jsem na prvním patře ve speciální části – detox. Většina strašně opilá a nebo s hroznou kocovinou. Ve 12 je oběd. Asi 15 minut jsem si dál četl, pak dojdu k vozíku, kde bratr Z.K. vydává jídlo. Prý už na mě nic nezbylo říká mi s ironickým úsměvem. Nahlas jsem ho otázal, jestli to myslí vážně. „Ano,“ a tím to končí. Jsem bez jídla. Čtu si dál. Tady budu až do dalšího dne.

Den 2.

Z poloizolace jsem propuštěn na zbytek prvního patra. Je to tam přísné. Nahoře jsou noví pacenti a ti nemají nic dovoleno. Vlastně se ani projít po zahradě. Žádná elektronika. Návštěvy velmi omezené. Říkám si, že být zavřený za zdmi bez kontaktu se známým světem a lidmi určitě zvédá sebevědomí a ochotu cokoliv podstupovat. Ale prý to je Nešporova metoda. No tak jo. Na dolním patře jsou mírnější pravidla, říkají pacienti na úvod. Mohu dokonce vidět ze zamřížovaného okna záchodů, jak sestry kouří s pacienty. Tedy s těmi vyvolenými. Spolupacienti jsou různí. Je tu jeden obchodník, co byl i na Taiwanu. Několik ochlastů, několik fáťáků a já se svojí marihuanovou závislostí. Asi taky feťák. Na horním patře se nemí nic. Kouřit. Nedáte si kafe. Nesmíte koukat na televizi. Hned první večer bratři a sestry ukazují, kdo je lepší a kdo něco může. Televize ze sesterny hraje tak nahlas, že to je slyšet přes celé patro. Ve zprávách je – tehdy docela novinka zpravodajství – válka v Sýrii a něco o Američanovi, co zabil svoje příbuzné v Brně. Koukám debilové jsou všude – sestry machrují, v Sýrii se zase nějací blbečkové střílí a nějaký vrah. Prosil jsem doktora, ať zavolá rodičům. Nezavolal.

Den 3.

Na základě stížnosti zdravotního bratra Z.K. – kdy jsem ně něj strašně křičel – je mi předběžně nařízena ústavní lečba. Tedy soud o tom nerozhodl, ale lékaři to berou za hotovou věc. Ráno se mnou mluví právnička (asi? neřekla ani jméno) o chystaném procesu. Prý to bude trvat a měl bych do té doby spolupracovat. Mým ošetřujícm lékařem není Nešpor, ale mladý lékař, asi ještě praktikant. Každý den máme terapii – kdy si s lidmi, kteří jsou na tom ještě hůř, povídám o vlastních problémech. Určitě za takové informační výměni vzniknou dva vyléčení a ne dva ještě hůř zabraní do vlastních problémů. Vede to člověk, o kterém bych při potkání na ulici řekl, že bere heroin nebo jiné velmi tvrdé drogy. Jsem materialista a on mi tu vykládá, jak musím přijmout dobro terapie a otevřít se. Jistě a navrch třeba ještě odpustit Z.K., že mě nechal hladovět ve smyslu křesťanské lásky. Že? Lékař tvrdí, že to je vše pro moje dobro. Aha. Jídlo dostávám už jako ostatní, ale je toho málo. Na přídavky není. Dojít si něco koupit nemohu. Rodiče se za mnou zastavili. Donesli cigarety a nějaké jídlo. Naštěstí se někontroluje, co se pacientům nese. Vidím je tak rád. Měl jsem hlad.  Ztratili se mi nějaké věci – když jsem si stěžoval přes den, tak mi řekli, že nemám nic mít. Aha.

Den 4.

Od pacinetů-perníkářů se dozvídám, jak uvařit pervitin. Jsem vzděláním chemik, takže jeho výklad o protřepávání v kyselině chlorné dopadá na úrodnou půdu. Jsme přece na oddělení závislostí, že? Jeden z nových pacientů je docela vyřízený a má bolesti. Večer, když už je klid, slyším přes dvěře, jak prosí – a zase tam je Z.K. – jak je prosí o prášky na bolest. Smějí se mu. Prý je bolest součástí terapie.

Den 5.

Na sesterně jsem si zjistil jména a řekl, že chci podat stížnost na chování Z.K. a dalších, kteří se zúčastnili včerejší epizody s bolestcítícím pacientem. A co se to děje? Pry jestli nechci uvařit aspoň kávu. Bojí se. Jak dlouho to vydrží? Zaslechl jsem konverzaci ze sesterny, prý se jeden pacient dopustil autokanibalismu.

Den 6.

Podepsal jse revers. Soud nebude. Můžu domů.

Závěr

Takže během pouhých 6 dní jsem viděl víc, něž jsem kdy chtěl. Ačkoliv věřím, že přísný režim skutečně může pomoci s léčbou závislosti, nevidím ani jeden důvod – logický, etický, jakýkoliv – aby se sestry a bratři vysmývali pacientům. Aby se pacientům bralo jídlo a když se nebere, aby ho aspoň bylo dost. Na oddělení, kde je zákázána TV, je určitě zcela nutné, aby si sestry pouštěli televizi nahlas a připomněli pacientům, co nemohou mít.

Uzavřené horní oddělení není zcela izolované a je možné se setkat s pecienty z dolního. Někdy. To vede k černému trhu hlavně s cigaretami. Zdola nahoru roste cena i 150%. Sestry o tom ví. Občas se dělají prohlídky věcí. Ale nebrání tomu.

Systém funguje, protože všem se vezme všechno. A někdo z toho zoufalství tam zůstane i ty 3 měsíce, co se normálně musí. Je nutné být přísný, ale opravdu není nutné, aby docházelo vlastně k šikaně.

Z.K. jsou skutečné iniciály a nevím, že by MUDr. Nešpor někdy o tomto věděl. Není tedy víc zodpovědný, než že se toto všechno stalo na jeho oddělení. Stižnost jsem nepodal. Měl jsem?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama